Pro mě je to sice jen část cesty z práce domů, ale se svými 40 km a pestrou nabídkou přírodních a kulturních krás se tato cesta může pro kohokoliv jiného velmi snadno stát příjemným odpoledním výletem na kole. Tím spíš, že výchozí i cílové místo leží na železniční trati a odpadají tak nepříjemnosti s převozem bicyklu. A krom toho lze využít mnoho alternativ a vyjížďku si tak libovolně zkrátit či prodloužit (například až do Tábora).
Vstříc paprskům podvečerního slunce se vydávám od železniční zastávky Mirošovice u Prahy po cyklotrase CT 0025 směrem na Hrusice a Senohraby. Jenže hned první kopeček do Hrusic mi dává zabrat. Ani ne tak náročností (stoupání je ve spodní části sice strmé, ale krátké) jako spíše technikou jízdy. Když jsem tenhle kopec jel poprvé, jeho strmější část mě zaskočila natolik, že jsem nestihl dostatečně podřadit a v kombinaci se slušným výmolem (kterých je tu ostatně požehnaně) jsem byl nucen zastavit. Posledně už jsem se všem výmolům vyhnul a ani zastavovat jsem nemusel, poslední část stoupání jsem ale stejně šlapal na zbytečně těžký převod, div se řetěz neroztrhl ve dví. A konečně dnes, obohacen o nabyté zkušenosti, už to vypadá, že vše klapne tak jak má. Ovšem jen do doby, než se mi do řetězu namotává tkanička. A s tkaničkou v řetězu se jak známo dost dobře jet nedá. Taková hloupá patálie, bych si nejraději dal pár facek. Docela by mě zajímalo, jestli tohle ministoupání dokážu někdy vyjet technicky správně.
To už mě ale vítá víska spjatá se jménem významného českého malíře, ilustrátora a spisovatele Josefa Lady. Vždyť kdo by neznal příběhy kocoura Mikeše, ilustrace vojáka Švejka, či snad pohlednicová vyobrazení Ladových Hrusic, jimž dominuje kostelík na návrší a kolem něj několik malebných venkovských stavení. Dnes už se mi bohužel takový pohled nenaskytne. Jednak kvůli novější zástavbě, která vyplnila i poslední volnou skulinku prostoru a jednak kvůli vzrostlé vegetaci, která brání dálkovým pohledům. Kostelík je tak v celé své kráse možné nerušeně pozorovat snad už jen z místní návsi (a částečně také z několika míst náspu železniční trati v úseku Mnichovice-Senohraby). I tak je to ale hezký pohled, kvůli kterému se stojí do Hrusic vyšplhat.
Hrusice, kostel sv. Václava (11.5.2017)
|
|---|
Cykloturistům bude odměnou za návštěvu Hrusic ještě táhlé klesání až do Senohrab. A to jak po značené cyklotrase CT 0025 okolo obecního rybníčku, tak po méně frekventované spojce kolem hrusického kostela (ve směru od Mirošovic okolo kostela vpravo). Ve své závěrečné části je tahle spojka ve vyšší rychlosti trochu nepřehledná, stejně tak jako odbočka na Zlenice ze základního směru CT 0025, resp. CT 0023. Odbočka je v pravotočivém oblouku a jelikož se odbočuje doleva, je do protisměru vidět až opravdu na poslední chvíli.
Do Senohrab lze alternativně dojet i po cyklotrase CT 0020 přímo z Mirošovic. Je však třeba počítat s lesní cestou ze které vylézají velké a v některých případech i ostré kameny a sem tam nějaký kořínek. A do podjezdu náspu železniční trati těsně před Senohraby se vyplatí vzít si pořádnou baterku. Ani za slunného počasí tu totiž není vidět na krok a spoléhat se na to, že nějaký dobrák mezi hrubé kamení nerozbil skleněnou láhev, či nepoztrácel hřebíky, úplně stoprocentně nejde.
CT 0025, most na dálnici D1 (11.5.2017)
|
|---|
Senohraby, Hrušov (11.5.2017)
|
|---|
Další úsek (tedy úsek ze Senohrab ke Zlenicím) je příjemným zpestřením pro ty, kteří si čas od času rádi dopřejí trochu techničtější jízdu v lehčím terénu. Cyklotrasa totiž vede po levém břehu potoka Mnichovka a lesní cestu, mírně svažitou do koryta potoka, tu protkávají desítky kořenů, kořínků a jiných nástrah. Za sucha a při správné technice jízdy přes kořeny (lehčí převod, nájezd kolmo na kořen, nadhození předního kola a následné přenesení váhy dopředu) by průměrně zdatný jedinec neměl mít problém mezi kořeny vykličkovat. Tedy až na jednu pasáž, kdy je potřeba přejet správně několik kořenů, ještě na nich se rozjet, trefit se do úzké stopy mezi vyčuhující kameny a zároveň se v následujícím příkrém protisvahu přenesením váhy nad přední kolo nepostavit na zadní. Ovšem za mokra, kdy především kořeny nepředvídatelně smýkají je dobré mít trasu pořádně naučenou, jinak reálně hrozí koupel v potoce. I já už jsem měl na mále a spíše šťastnou náhodou, než umem jsem se zastavil jen pár centimetrů od vodní hladiny. Za kořenovitou pasáží už schopnosti cyklisty prověří jen tři dřevěné lávky a byť se to na první pohled nemusí úplně zdát, všechny tři jdou bez problému přejet bez sesedání ze sedla. Stačí jen trochu podřadit. A zajímavým zpestřením může být za nízkého průtoku v potoce využití dvou brodů namísto zmíněných dřevěných lávek.
Těm, kteří nechtějí riskovat pád nebo koupání v Mnichovce, doporučuji hned za bývalým hotelem Valencia v Senohrabech-Hrušově (případně ještě o několik desítek metrů dál) sjet z cyklotrasy, přes betonový mostek přejet potok a dál pokračovat po naučné stezce NS "Vodnické vycházky" (na některých mapách chybně značena po levém břehu). Stále se sice z větší části jedná o lesní cestu s kameny a kořeny, v některých místech se stále balancuje poměrně vysoko nad korytem potoka, ale subjektivně je tato varianta o poznání jednodušší.
Mnichovka, levý břeh (11.5.2017)
|
|---|
Mnichovka, lávka a brod před Zlenicemi (11.5.2017)
|
|---|
Mnichovka (11.5.2017)
|
|---|
Cyklotrasa CT 0020 končí na rozcestí pod zříceninou zlenického hradu Hláska, kousek od senohrabské plovárny na pravém břehu řeky Sázavy. Ke zřícenině se dnes podívat nepůjdu, ale u Sázavy se chvilku pokochám. Klidná, tichá řeka nabízí v podvečerním slunku oázu klidu a míru. Zvlášť dnes, kdy je přívoz na druhou stranu ještě mimo provoz a vodácká sezona teprve klepe na dveře. Za pár dní už tu bude ale čilý ruch. Party vodáků, hučící hospůdka a výskot koupajících se nad říčním stupínkem. A to i přesto, že pro plavání je vhodný jen úzký pruh uprostřed říčního koryta, ve zbytku řeky bývá vody většinou kousek nad kotníky.
Senohrabská plovárna, meandr řeky Sázavy (11.5.2017)
|
|---|
Od senohrabské plovárny směrem do Čerčan sice nevede značená cyklotrasa, ale pohodlně se lze orientovat podle červené turistické značky. Nejdříve prašnou cestou podél vody, od Čtyřkol pak už stále po asfaltu. K vidění toho cestou moc není. S výjimkou hezkého výhledu z ocelového mostu přes řeku na koryto Sázavy a návrší jemuž dominuje kostel sv. Klimenta ve Lštění. Za železničním přejezdem trati Posázavského Pacifiku následuje krátké stoupání a poté dlouhá rovinka až na druhý konec Čerčan. Za křižovatkou u Tesca je potřeba se držet stále rovně (nalevo od železniční tratě) a pokračovat dále po cyklotrase CT 0064.
Čeká mě asi 5 km dlouhé stoupání. Není nijak prudké, ale se svou délkou patří k těm výživnějším, zejména ve své horní polovině. Na druhou stranu je podél silnice (v páteční odpoledne hodně frekventované) stále na co koukat. Zejména v květnu, kdy všechno kolem kvete a pučí. Ale ani v jinou roční dobu nejsou pohledy na okolní kopce a údolí k zahození. Zvlášt jsem si za určitých světelných podmínek oblíbil pohled na dominantní, 530 metrů vysoký Čerčanský chlum (pozn.: pomístní název "chlum" = zalesněný kopec).
Lštění, pohled ke kostelu sv. Klimenta (11.5.2017)
|
|---|
Asi ve dvou třetinách stoupání odbočuje cyklotrasa směrem k Žíňanům (neoficiální název Spojené království Žíňanské - zahrnuje Žíňany a nedaleké Žíňánky) a přes jeden kopeček pokračuje dál k Benešovu. Silnička je docela hezká, neponičená, jen v samotných Žíňanech je ošklivá hodně utažená zatáčka do které není vidět a věčně je v ní splavený písek z okolních polí. Jinak je to moc pěkná vesnička, duše milovníka tradičních venkovských hospodářských dvorů, které nejsou zhyzděné moderní zástavbou musí plesat.
Osobně však raději nechávám cyklotrasu cyklotrasou a na odbočce k Žíňanům jedu stále rovně na Soběhrdy. Kilometrově to vyjde téměř nastejno a v počtu nastoupaných výškových metrů jakbysmet. S tím rozdílem, že ze Soběhrd si můžu o trochu déle vychutnat krásný sjezd až k "sousedům z údolí mrazu a mlhy" jak Bedrč (resp. Bedrčské knížectví) neformálně označují obyvatelé Žíňan. Hezké, že? Tahle lidová tvořivost.
Z Čerčan do Bedrče se dá pohodlně dojet ještě jednou cestou. Z Čerčan se opět začne stoupáním na Soběhrdy, ale hned za serpentinami se odbočí na Mrač. Následuje pěkný sjezd do obce, po levé straně se míjí bývalá tvrz Mrač (o té snad někdy příště) a za mostkem přes potok (a ještě před železničním podjezdem) se odbočí do areálu lomu. Okolo lomu a dál podél toku Benešovského potoka vede zpevněná kamenito-hlinitá cesta, která se jen tu a tam mírně zhoupne. V samotné Bedrči stačí přejet přes první mostek na cestu z dlažebních kostek a betonových panelů a v mžiku se člověk ocitne na hlavní silnici na konci obce. Touhle variantou se dají uspořit necelé dva kilometry a i nějaká ta minuta času, hlavní předností je však rovinatý profil.
Silnička do Žíňánek (11.5.2017)
|
|---|
Cestou k Soběhrdům (11.5.2017)
|
|---|
Cestou k Soběhrdům, Čerčanský chlum (11.5.2017)
|
|---|
Zpátky na cestu od Soběhrd. Že na návsích většiny městeček a vesnic stojí v tuhle dobu májky není vůbec nic neobvyklého. Ta v Bedrči je ale letos vyšperkovaná ještě jedním ukořistěným věncem. Kteří nešťastníci svou májku neuhlídali už se mi ale zjistit nepodařilo.
Za obcí se k Benešovu podél potoka klikatí na první pohled nevinná silnička. Opak je však pravdou. Nejen že tu v podvečerní špičce dokáže být opravdu silný provoz, ale vzhledem ke klikatícímu se charakteru tu vinou spěchajících bláznů může být hodně nebezpečno a ostatní účastníci provozu pak můžou zažívat horké chvilky. Jak se o tom ostatně před týdnem přesvědčil řidič kamionu, který u osady Baba skončil vedle silnice střechou na terénu a koly vzhůru, a jak se o tom za necelý měsíc pár desítek metrů před Benešovem přesvědčím také já.
Benešov samotný snad ani za nějaký detailnější popis nestojí. Byť se v něm a jeho nejbližším okolí nachází několik zajímavostí (fragment minoritského kláštera, piaristický klášter, zámek Konopiště, kostel sv. Jakuba a pozůstatky hradiště na Chvojeně, ...), na mém názoru, že je to ošklivé a tak nějak ušmudlané město, se nic nemění. Takže centrum úplně vynechávám a nejrychlejší cestou mířím rovnou na křižovatku u hotelu Benica. Vzhledem k tomu, že se jedná o křížení s hlavní "státovkou," spojující Prahu s Jižními Čechami, je tu trvale pěkný šrumec a řekněme si to na rovinu, její přejíždění/přecházení je tak trochu o ústa. Z toho důvodu důrazně doporučuji v Benešově nespouštět oči z cyklotrasy CT 0064 (případně žluté turistické značky) a hlavnímu tahu se vyhnout přes konopišťský zámecký park. Je to sice pár set metrů navíc, ale je to rozhodně bezpečnější varianta. Já jsem ale lenivec lenivá, takže zamířím vždy k zmiňované křižovatce. Navíc kdo si počká, vždycky nějakou mezeru mezi auty najde.
Jen co překonám hlavní silnici, pokračuji dál okolo zámeckého parku a plynule navazuji na cyklotrasu CT 0076, která mě dovede až do Olbramovic. Mimochodem, všiml jsem si tady na Benešovsku jednoho takového nešvaru značení obecně. Totiž, že přemíra informací (a všemožných cedulek) nemusí být vždy ku prospěchu věci, spíše naopak. Místo jednoduchého (cyklo)turistického rozcestníku jsou na přehledných kříženích nesmyslně osazovány sloupky s více než jednou směrovkou pro jednu trasu. Přibližující se cyklista tak místo jasného udání směru a kilometráže vidí "ověnčený stromeček" plný žlutých cedulek a aby se ve změti písmen vyznal, musí zcela zastavit, což je značně neefektivní a kontraproduktivní. Detail, řeknete si, ale je to úplně to samé, jako byste museli zastavit například před každým sjezdem z dálnice.
Hráz Semovického rybníka (11.5.2017)
|
|---|
Semovice - Bystřice u Benešova (11.5.2017)
|
|---|
To už si to ale uháním mírně zvlněnou krajinou Benešovské pahorkatiny dál přes Jarkovice a Semovice do Bystřice u Benešova. Tady se trasa stáčí vpravo a začíná stoupat dlouhým táhlým kopcem k hojně využívanému bystřickému letišti. Škála pozorovatelných strojů stoupajících k obloze, či naopak přistávajících, je tu vskutku rozmanitá - od horkovzdušných balonů přes klasické větroně až po vírníky, tak je po cestě alespoň stále na co koukat. Kousek za vrcholem značená cesta odbočuje vlevo na polní cestu, kde jsou z asi pěti kop zeminy za sebou vytvořeny bariéry pro vjezd automobilů. Věru, inteligentní řešení. Na kole sice jdou objet, ale trochu to klouže a vzít je napřímo je přece příjemné zpestření. Následují Nesvačily, Petrovice a další nenápadné stoupání do Radošovic. Zpočátku sice vypadá skoro jako rovinka, ale přiznám se, že mě vždycky pěkně vyšťaví.
Nesvačily (11.5.2017)
|
|---|
Na konci Radošovic trasa uhýbá okolo kapličky kruhového půdorysu doprava a silnice přechází ve štěrkovitou polní cestu. Z nedalekého návrší už jsou Olbramovice jako na dlani. Cíl je na dosah. Při vjezdu do Tožic doporučuji hodně podřadit a zpomalit. Trasa opět uhýbá ostře doprava do kopce ke kostelu a v zátáčce bývá hodně, ale opravdu hodně roztahaného štěrku. U kostela je potřeba se držet co nejvíce vlevo. Nejsem si jistý, jestli tu náhodou nechybí směrovka, ale tentokrát jsem udělal tu chybu, že jsem se nechal zlákat krásnou klesající asfaltkou mírně vpravo, která vede do Drachkova a ztracené výškové metry jsem pak do Božkovic musel znovu pracně nastoupat. Tahle zajížďka mě stála asi 15 minut, díky kterým mi v Olbramovicích o pár chvil později ujíždí vlak.
Správná cesta tedy vede v Tožicích u kostela doleva po vykotlané silničce, která zdánlivě nikam nevede. Od posledního většího statku v obci vede cesta dobrých pár stovek metrů nádherným průhonem. Ani nevím, jestli jsem takový tradiční z dřevěných kůlů a fošen v poslední době někde viděl. Tenhle navíc vypadá, že je neustále opravovaný a snad stále slouží svému účelu.
Radošovice - Tožice, vrch Ve Vrchu s hradištěm Tožice (11.5.2017)
|
|---|
Radošovice - Tožice, pohled na Olbramovice (11.5.2017)
|
|---|
Jak již jsem zmínil výše, k železnični stanici v Olbramovicích přijíždím mírně zvlněnou krajinou pár minut po odjezdu rychlíku. Čekat na koridorizací odlidštěném nádraží na další spoj se mi úplně nechce, tak se ještě na chvílku vydávám prozkoumat zdejší městečko. Přímo u hlavní silnice je po levé straně ve směru na Prahu neávno opravený objekt bývalého špejcharu. Vlivem velmi silného provozu na hlavním tahu Praha-České Budějovice už je však zvenčí silně zašpiněný a omšelý, takže by mu málokdo tipoval nedávnou omlazovací kůru. Určitě však budova stojí za zhlédnutí. Kousek blíže Táboru je naproti přes silnici barokní sousoší Kalvárie se sochami Panny Marie a sv. Jana Evangelisty. Ještě kousek za ním leží malá náves s májkou, školou a v severovýchodním cípu také kostelem Všech svatých. Kostel pochází z 12. století a do dnešní doby se z tohoto románského období zachovala hranolovitá věž a fragmenty zdiva hlavní lodě. Čas se však nachýlil, takže na bližší zkoumání to dneska nebude. Zpátky do kopečka na nádraží a hurá domů.
Olbramovice, sousoší Kalvárie (11.5.2017)
|
|---|
Olbramovice, náves (11.5.2017)
|
|---|
Olbramovice, kostel Všech svatých (11.5.2017)
|
|---|
|
